To je velmi těžká otázka. Řada věhlasných adiktologů se dokonce shoduje na tom, že žádná taková přesná hranice neexistuje a že se jedná spíše o kontinuální přechod. Světová zdravotnická organizace definuje tuto hranici pomocí denní „nízkorizikové“ dávky alkoholu, která činí zhruba 3 dcl vína pro dospělého muže. Tato definice je samozřejmě pouze orientační.

Sami intuitivně cítíme, že je značný rozdíl mezi tím, zda stejnou dávku vypijeme po dobré večeři s přáteli nebo napříkla na lačno a tajně, protože si potřebujeme dodat kuráž před prezentací na ranní pracovní poradě. Rovněž v Mezinárodní klasifikaci nemocí nalezneme kritéria pro stanovení diagnózy závislostního onemocnění. Ta však mohou na laiky působit příliš obecně a možná i přísně.

(Za závislého se považuje člověk, který během posledních šesti měsíců vykazuje alespoň tři z následujících znaků: craving, snížená kontrola, odvykací stav, zvyšování tolerance, zanedbávání jiných zájmů a pokračování v pití přes negativní důsledky.) Existují však určité patologické vzorce pití, které na problém ukazují mnohem lépe, nežli pouhé množství návykové látky.

Jak lze poznat – ať už na sobě nebo na někom v okolí – že je něco v nepořádku nebo že má sklony k alkoholismu? Jak v takové situaci je třeba zakročit, co dělat a co nedělat, aby se problém začal řešit?

Odpověď na první část této otázky úzce souvisí s onou hranicí mezi „normální“ a rizikovou konzumací, k níž jsem se vyjádřila v předchozí odpovědi. Z konkrétních alarmujících příznaků bych dále jmenovala opilecká okénka, protahovaní tahu do druhého dne, nevhodné chování v opilosti, řízení v opilosti, pití o samotě, varovné připomínky okolí a určitě i mnoho dalších. Obzvláště opatrní by měli být jedinci, kteří mají alkoholismus v rodinné anamnéze.

A jak se zachovat, pokud začneme vnímat, že se náš blízký začíná chovat rizikově?

Léčba alkoholismu je až na výjimky dobrovolná.

Její úspěch závisí především na tom, zda se u závislého podaří najít, posílit a stabilizovat vnitřní motivaci ke změně Opakované kontrolování, vyhrožování, strašení, zveličování problému nebo výčitky bohužel příliš nepomáhají. V tomto ohledu poskytujeme poradenství příbuzným, jednotlivé postupy jsou však velmi individuální.

Pokud rizikový konzument nechce o léčbě ani slyšet, doporučujeme zpravidla blízkým, aby při rozhovorech nezdůrazňovali pouze téma alkoholismu. Důležité je především navázat upřímný dialog. Můžeme hovořit i na téma jeho únavy, stresu, spánkových problémů nebo smutné či podrážděné nálady – tedy potíží, které často působí jako spouštěče závislého chování. Pro pijáka je totiž mnohem snadnější, aby přiznal některý z těchto problémů sobě, partnerovi a poté i odborníkovi.

Se samotným abúzem alkoholem se často svěří spíše v diagnostickém testu nebo třeba až při pozdějším setkání. Naši terapeuti jsou zkušení, riziko závislosti rozhodně nepodceňují a dokáží ho odhalit. V první řadě je však třeba s klientem navázat partnerský vztah. Můžeme si pomoci metaforou a říci, že komunikace na úrovni učitel a zlobivý žák, kterého donutili rodiče (partner) chodit na doučování, není při terapii efektivní.

Pokud máme v rodině těžkého alkoholika, je třeba jednat razantně a rychle. Postižený už svůj problém nezvládne vyřešit sám. My si musíme uvědomit, že věčným odpouštěním, dáváním dalších šancí nebo dokonce „žehlením průšvihů“ se bohužel stáváme „umožňovači“ jeho závislosti. Je to emočně mimořádně těžké, ale v této fázi nezbývá nic jiného, než alkoholika postavit před jasnou volbu: buď já (tj. nastoupíš do léčby) nebo alkohol.

Čím si vysvětlujete to, že je Česko mezi zeměmi s nejvyšším počtem alkoholiků na počet obyvatel, případně že mladí lidé v Česku začínají poměrně brzy s alkoholem?

Určitě je to dáno vysokou společenskou tolerancí tohoto jevu a relativní cenovou dostupností alkoholu. Zároveň se domnívám, že náš poměrně konzervativní zdravotní systém do nedávna systematicky podporoval pouze léčbu nejtěžších forem alkoholismu. To vedlo mnohé závislé k tomu, že si řekli o pomoc příliš pozdě, a to z důvodů, které jsem uvedla v předchozí odpovědi.

V zahraničí se vedle klasických restriktivních modelů léčby velmi dobře uplatňují nástroje sekundární prevence, které jsou zaměřeny na problémové pijáky a nerozvinuté formy alkoholismu. Jedná se o různé non-abstinentní programy, které vedou ke kontrolované konzumaci. Jsou vhodné především pro mladé lidi, kteří se s celoživotním abstinentním záměrem nejsou schopni identifikovat.

V České republice jsou sice tyto programy zahrnuty do Národního akčního plánu pro boj se závislostí již od roku 2013, nicméně skutečná nabídka pomoci rizikovým konzumentům je dosud velmi omezená. Paleta nabídky psychosociální pomoci alkoholikům u nás zkrátka není dostatečně pestrá a atraktivní.

Na tomto místě však musím zdůraznit ještě jeden fakt. Kontrolovaná konzumace se může zdát těžce závislým alkoholikům jako velmi lákavá forma léčby. To je ovšem planá naděje, v případě chronického alkoholismu má abstinence a restrikce své nezastupitelné místo.

Mgr. et Bc. Marie Funke

AdiCare – centrum psychologické a psychiatrické péče.