Únorová vládní krize začala 20. 2. 1948 demisí 12 členů vlády za Československou stranu národně socialistickou (4 členové vlády), Československou stranu lidovou (4 členové vlády) a slovenskou Demokratickou stranu (4 členové vlády). Vláda měla 26 členů. Občas je uváděno, že předseda vlády Klement Gottwald mohl navrhnout doplnění vlády, protože nerezignovala nadpoloviční většina ministrů.

Ovšem 25. 2. 1948 podali demisi i dva členové vlády za Československou sociální demokracii náměstek předsedy vlády František Tymeš a ministr výživy Václav Majer. Tím překročil počet členů vlády v demisi nadpoloviční většinu členů vlády. Z ústavního hlediska se však nic nezměnilo. Pro demisi vlády jako celku nebyly rozhodující individuální demise členů vlády.

Demise vlády byla podána kolektivním usnesením

Demise vlády se podávala kolektivním usnesením vlády, což se po dobu únorové krize nestalo. Ale i při podání demise vlády bylo v uvážení prezidenta, zda demisi vlády přijme a jmenuje vládu novou, či demisi nepřijme a ponechá vládu ve stávajícím složení nebo s určitými změnami.

Formálně vláda Klementa Gottwalda v únoru demisi nepodala. I když je zpravidla vláda Klementa Gottwalda od 25. 2. 1948 uváděna jako jeho druhá a tedy nová vláda, šlo z právního hlediska o pokračování vlády původní, která byla doplněna a rekonstruována 25. 2. 1948.

Národní shromáždění

Následně předstoupila s novým programovým prohlášením před Ústavodárné národní shromáždění dne 10. 3. 1948 a toto prohlášení bylo schváleno jednomyslně přítomnými poslanci 11. 3. 1948 (230 pro, 0 proti, 0 zdržení). Chybou členů vlády, kteří podali demisi 20. 2. 1948, bylo, že nepostupovali ve shodě s ministry sociální demokracie, svůj postup předem neprojednali s prezidentem republiky a otázku demise neřešili jako kolektivní demisi vlády, ale jen jako své individuální demise.

V únoru 1948 probíhal boj o to, zda prezident přijme návrhy premiéra Klementa Gottwalda na rekonstrukci vlády. Ze strany Gottwalda nezazněl argument, že prezident je ústavně povinen jeho návrhům jako premiéra vyhovět.

Rovněž prezident Beneš neužil argumentu, že musí návrhům předsedy vlády vyhovět, ale několik dní o nich rozvažoval. Též demokratičtí politici se zkušeností s parlamentní předválečnou Československou republikou nezastávali stanovisko, že prezident musí návrhům premiéra Gottwalda vyhovět.

Doufali v opak. Že Beneš návrhy předsedy vlády Gottwalda přijal, bylo jeho politické rozhodnutí, ne ústavní nutnost.