Rodiče si s dětmi neumí poradit, a spoléhají na školu, že jim děti „dovychová“. Když se velcí respektují a domluví se, dítěti se daří. Existuje tzv. laskavá agrese – rodič předstírá zájem, ale potřeby dítěte ve skutečnosti nevnímá. Problematičtí rodiče bývají především sociálně nezralé osobnosti a nezbývá než s nimi jednat jako s malými dětmi, tj. jasně vymezovat hranice a předávat kompetence. Ve věcech rodinných nemá učitel žádnou šanci, měl by respektovat osud dítěte, který není v jeho moci změnit. To je jen několik myšlenek, které v našem rozhovoru rozvíjí speciální pedagog, lektor, psycholog a rodinný poradce Jiří Halda společně s ředitelem Tvořivé školy Čeňkem Roseckým.

Komunikace mezi školou, rodiči a žáky je v dnešní době velmi důležitá. Kde je podstata problémů v komunikaci mezi školou a rodičem? A následně ve vztahu k dítěti? 

JH: Podstata problémů v komunikaci je nesprávně a nedostatečně koncipovaný model kompetencí. Učitel je učitel a rodič je rodič. Rodič má na starosti výchovu a citové a sociální zázemí dítěte a učitel má na starosti formativní (skupinová) pravidla, styly výuky a celý vzdělávací proces. Jinými slovy rodič má dítě na školu citově připravit a sociálně vybavit. Učitel má zase hledat takové styly výuky, aby vyhovovala konkrétní třídě, tedy konkrétní stupně dětí. Ale doba je jiná, rodiče si s dětmi neumí poradit, a tak spoléhají na školu, že jim děti „dovychová“. A škola je tím postavená do situace, kdy děti často spíš krotí, místo aby učila. Takže o tom je třeba mluvit a pomáhat rodičům v tom, aby rozsah svých výchovných povinností plnili.

ČR: Určující je vnitřní postoj, s jakým se stavím k druhému člověku. Jak ho vnímám, co si o něm myslím. Přijímám ho, jaký je nebo ho kritizuji, lituji, hodnotím, soudím. Učitelé a rodiče by si měli uvědomit, že jsou v partnerské úrovni vztahu, a že jejich společný zájmem je prosperující dítě. A každý z partnerů má své kompetence a může dítěti něco dát. Ideálně je to tak, že matka naplňuje mateřskou láskou a otec potvrzuje hodnotu a ukazuje, jak se žije.  A s učiteli tak, že rodiče především vychovávají a učitel především učí. Naproti tomu dítě je v těchto vztazích vždy tím „malým“ – tím, které přijímá od velkých. Když se velcí respektují a domluví se, dítěti se daří. Když ne, dítě na to reaguje školními „symptomy“.

Dítě mnohdy doplácí za špatnou komunikaci škola – rodič. Čemu se vyvarovat?

JH: Především tomu, aby se učitelé nenominovali do rolí náhrady za rodiče. Počínaje mazlením dětí, učením základních návyků, probouzením elementární motivace. Učitelé se potřebují naučit nebát dávat rodičům zpětnou vazbu a také vědět, co konkrétnímu rodiči poradit. A rodiče se potřebují nebát se zpětné vazby a nechat si poradit 🙂

ČR: Pokud spolu velcí bojují, dítě tím strádá. Dospělí často nevidí skutečné potřeby dítěte, ale své ambice. Takže je potřeba vyvarovat se zneužívání dětí pro plnění si svých emočních potřeb a přehlížení skutečných dětských potřeb. To, co děti potřebují je bezpečí pevných hranic, možnost být dítětem (tj. řešit věku přiměřené věci) a vzájemný respekt rodičů s učiteli. Učitelé se musí vyvarovat toho, aby hodnotili rodiče a předávali školní normy jako ideologii (jako jediný správný způsob). A rodiče toho, aby hodnotili učitele a diktovali učitelům, jak mají učit.

Jak se špatná komunikace může odrazit na psychickém a případně fyzickém vývoji dítěte?

JH: Velmi vážně. Děti mají citovou vazbu na rodiče, která nejde ošidit (menší děti dokonce tzv. závislou citovou vazbu). Sebelepší pěstoun či učitel je vždycky zástupná osoba. Potřebují mít jistotu v rodinném zázemí, ne náhodou je největší dětský existenční strach, když se bojí domů. A stejně tak to je tehdy, když rodiče nezvládají svoje děti, nemají na ně trpělivost a nepracují na nápravě nedostatků ve výchově. Děti na sebe nejdřív upozorňují obvykle, postupně více neobvykle a velmi často to končí u sociopatologického chování, které avizuje, že vnitřně rezignovalo.

ČR: Pokud se dospělí respektují, dítě se může cítit v bezpečí a být dítětem. Pokud se nedomluví, systém dítěte na to reaguje. A to tak, že vyprodukuje symptom. Tím symptomem bývají nejčastěji právě psychické poruchy a fyzické nemoci.

Rodiče pak běhají po doktorech a poradnách s tím, že se jim dítě „porouchalo“. Dítě se ale neporouchalo. Když do auta nenalejete benzín, tak nepojede a není to porucha. Naopak, je to projev zdravé přirozené reakce dítěte na to, co se děje v jeho rodině.

Existují obecné principy, jak nejlépe vést komunikaci – rodič – škola, škola – dítě, dítě – rodič?

JH: Nejdříve je třeba ujasnit si kompetence. A následně se naučit techniky dialogu, který udrží dostatečný čas vzájemné angažovanosti. Je třeba se sjednotit na tom, že řešíme zájem dítěte a ne např. pohodlnost rodiče. A být v cílech i postupech jednotní a důslední. A zejména je to důležité u dětí ve střídavé péči. Tam je velmi často komplikace s domluvou zdvojená… No a samozřejmě hledat chuť, vlídnost a trpělivost v domluvě.

ČR: Ano. S úctou a respektem k hranicím druhých lidí a hranicím svým. Postoj, který ve vztahu učitel – rodič vyjadřuje věta: „Já jsem učitelka a vy jste rodiče. Podle mne jste pro vaše dítě ti nejlepší rodiče. Děkuji Vám za důvěru a za to, že je do naší školy dáváte. Budeme je tu učit podle pravidel této školy, prosím, přijměte je. Naším společným zájmem je, aby vaše dítě prospívalo.“ Pokud učitel vnitřně přijme tento postoj, tak cokoliv z něj řekne, bude k užitku.

Existují konkrétní hranice v komunikaci rodiče se školou, které by ani jedna strana neměla překročit?

JH: Jistě existují, ale není jednoduché je shrnout do jednoduché odpovědi. Rozhodně mezi ně patří agresivita, nespolehlivost, lhaní o situaci i o skutečném motivu.

ČR: Obecně platí, vyvarujete se zachraňování, hodnocení, litování, manipulace, kritizování nebo dokonce souzení druhých lidí. Pokud vám to nejde, zkuste si o nich aspoň nic nemyslet a starat se o to své. O své kompetence a své symptomy.

Setkáváte se často s rodičovskou agresí, která blokuje komunikaci?

JH: Ano, občas ano, ale je třeba si uvědomit, že agresí je celá paleta. Nejen ta otevřená a hlučná. Já za nejhorší formu agrese považuji tu pasivní a ignorační. Je třeba si uvědomit, že agrese má mnoho podob, včetně agrese, které se říká laskavá – kdy předstírám zájem, ale uvnitř se děje něco úplně jiného…

ČR: Ano, to se stává. Agrese je ale také forma komunikace. Jen pramení z bolesti a bolest obvykle také působí. Lidé často viní druhé za své pocity. Nevidí, že ve skutečnosti jim druzí lidé pouze zrcadlí jejich vlastní staré rány. Když to uvidí obě strany, mohou si být místo bojování navzájem oporou. Agrese může být ale i zdravá a život podporující, a to např. tehdy, když řeknete dost překračování svých hranic druhými lidmi nebo když se bráníte proti napadení. Vrcholná forma agrese je také mlčení.

Jakým způsobem by měl pedagog na agresi rodiče reagovat?  Počet případů vyhrožování rodičů směrem k ředitelům škol i pedagogům se rapidně zvyšuje… přemýšlíte o tom, že by bylo užitečné vybavit pedagogy i ředitele manuálem na zvládání těchto situací?

JH: To je případ od případu a v přednášce se o jakýsi manuál pokusíme 🙂 Jedná se nejen o techniky komunikace, ale také o přirozený postup jednotlivých kroků.

ČR: Obecně platí následující. Ujistěte rodiče, že vnímáte a vidíte jeho pocity. Věcně si promluvte o dané situaci. Přeneste kompetenci za nápravu na toho, komu patří. Učitel učí a rodič vychovává. Doma platí pravidla nastavená rodiči. Ve škole platí pravidla nastavená sborem. Žák a rodič by měli školní pravidla respektovat, ne přijmout za své.

Jak by naopak měl rodič reagovat v případě, že je jeho dítěti ze strany učitele křivděno?

JH: Rozhodně to tak nenechat. Je třeba spolu mluvit, ale především si nejdříve ujasnit, jak celá situace vznikla a udělat si objektivní představu o incidentu. A pokud se dá věc ujasnit, prostě si ji s učitelem říci. A pokud to z jakýchkoliv důvodů nejde, je třeba oslovit vedení školy a otevřít diskuzi na „vyšší úrovni“. Rozhodně ale nepomáhá rozjet kampaň proti učiteli na sociálních sítích, aniž bychom před tím vyčerpali přirozené způsoby řešení.

ČR: Otázka je, jestli je mu skutečně křivděno nebo jestli je to pouze pocit rodiče. O tom je třeba si v klidu promluvit. Pokud má ale učitel problémy s rovnováhou – nadržuje nebo křivdí, budou na to děti reagovat. Vy ale takového učitele nezměníte. Máte smůlu a dvě možnosti. Přijmout, že se vaše dítě bude učit tomu, co je život, tímto způsobem. Anebo dát dítě na jinou školu. Bojovat nemá cenu, vše se obvykle ještě zhorší a odskáče to dítě.

Jak se mění komunikace v době koronaviru? Čím konkrétně se odlišuje komunikace v době pandemie a před pandemií? 

JH: Především tím, že je nepřímá – e-mailem, telefonem… A když si lidé při hovoru nemohou dívat do očí, začne se každý chovat více či méně jinak. Zejména komunikace e-mailem či přes sociální sítě dovoluje větší anonymitu, manipulaci… Prostě nevíte, jak se člověk při hovoru tváří, neslyšíte jeho hlas. Je to velký problém a mění nenápadně a hromadně celý koncept komunikace mezi školou a rodinou.

ČR: Zejména v tom, že není osobní. Což vyžaduje větší množství důvěry. Nutí nás to věci více odevzdávat. Ztrácíme kontrolu. Ukazuje nám to, jak jsme ve skutečnosti bezmocní. Je to nepříjemné, ale učí nás to pokoře a vděčnosti. Že nic není samozřejmost, a že vše, co máme, je dar. Myslím, že nás to nutí více se vzájemně chápat. Vidět se víc jako lidi, kteří jsou na jedné lodi a jsou na sebe navzájem odkázaní.

Jak komunikovat (řešit situaci), když rodič nesouhlasí s vládními nařízeními a dává vinu škole, která s tím nic udělat nemůže? 

JH: Vládní nařízení se nám mohou nelíbit, ale jsou to vládní nařízení. Musíme si uvědomit, že děti se od nás učí postoje k životu, ke světu, k ostatním. Takže můžeme si zanadávat, ale nařízení jsou třeba dodržovat. I když výuka v rouškách je vlastně absurdní divadlo… Od učitelů a ředitelů se zkrátka čeká, že se povznesou a s nadhledem profesionálů to přečkají. Málokdo si v této souvislosti uvědomí, jak náročné to mají pedagogové jako rodiče.

ČR: Je třeba rodičům vysvětlit, že školy realizují státní politiku vzdělávání. Není to hra. Za to jsou také učitelem státem placení. Musí poslouchat své nadřízené bez ohledu na to, jestli s nařízeními souhlasíme nebo ne. Jinak musí odejít. Pokud nerozhodne vláda konkrétně, je nad nimi ještě kraj a zastupitelstvo. Pokud nerozhodnou ani oni, je rozhodnutí na osobní odpovědnosti ředitele. Ten je odpovědný primárně za to, aby škola fungovala – aby se v ní učilo. Je to na něm a on je na to sám. Ať rozhodne, jak rozhodne, někomu se to vždy nebude líbit. Myslím, že mu není moc co závidět. Pokud nerozhodne ani ředitel je to v konkrétní třídě na rozhodnutí učitele.

Jak se může škola zachovat, když rodiče nekomunikují?

JH: To je složité, škola má vlastně celkem dost možností, ale zároveň jsou velmi kontroverzní. Máme zde školní funkce, jako výchovný poradce či preventista, často i školní psycholog. Dále lze oslovit Oddělení sociálně-právní ochrany dětí a v nejvážnější situaci Policii ČR. Jenže je otázka, kdy už je situace tak vážná, že je třeba přistoupit k razantnímu kroku. Já osobně doporučuji, abychom volili trpělivý přístup, protože problematičtí rodiče bývají především sociálně nezralé osobnosti a je třeba s nimi jednat vlastně jako s malými dětmi – trpělivě, v konkrétních a splnitelných krocích, s optimismem, když rodiče projeví alespoň snahu 🙂 Ale je třeba si připomínat, že zodpovědnost za děti nese rodič a škola má vzdělávací, formativní a korektivní /zpětnovazební roli.

ČR: Když nepracuje žák, pracuje se s ním. Když to nestačí, přichází na řadu rodiče. Když rodiče nekomunikují, pracuje se se sociálkou. To je legální postup. Není to nic proti rodičům. Je to povinnost učitele daná právními předpisy. Rodiče by to měli respektovat a učitel by se neměl bát tak jednat. Ne pro to, aby zachraňoval dítě. Ale pro to, aby ochránil sebe. Protože až to praskne, budou mít lidé tendenci obviňovat jeho, jak to, že to neviděl a neřešil.

Jsou v dnešní době děti v komunikaci samostatnější? Komunikují více s učiteli i s rodiči?

JH: Myslím si, že děti jsou pořád stejné. Povídat si potřebují, a pokud mají k autoritě důvěru, komunikují stále stejně ochotně. A platí to jak pro učitele, tak pro rodiče.

ČR: Obecně vnímám, že děti mají více sebejistoty, než naše generace (Husákovy děti) a nebojí se tolik ozvat, jsou otevřenější.  Ovšem pokud narazí na někoho, kdo má problém s autoritou, začnou s ním bojovat nebo se uzavřou. V tom jsou děti pořád stejné. Jen my jsme byli „poslušnější“ ve smyslu uťáplejší.

Pozná škola, že výchova a komunikace v rodině vázne?

JH: Je velmi důležité si uvědomovat, že škola vlastně nemůže svévolně zasahovat rodičům do výchovy. To smí tedy, když si je hodně jistá, že se dítěti děje něco patologického a ohrožujícího. To máme ohlašovací povinnost všichni. A podotýkám, že se nejedná jen o zneužívání, ale třeba o mizerné stravovací návyky. A pak má škola kompetenci diskutovat s rodiči o výchově tehdy, když chování dítěte, jako nejobjektivnější odraz výchovy, ohrožuje ostatní děti či narušuje výuku. Nejedná se tedy pouze o váznutí komunikace, ale obecně o váznutí rodinného klimatu. Ale stejně vždy záleží na ochotě rodičů komunikovat, protože nikoho nelze přinutit, aby něco dělal proti své vůli, ať je to, jakkoliv absurdní.

ČR: Každý učitel vidí, když je dítě symptomatické. Nepozorné, nešťastné, neposlušné…. Nelze si nevšimnout. Symptomem rodinného dění jsou i poruchy učení. Jen většina lidí zatím neví, že příčiny symptomů mají své kořeny v rodinném dění nebo v rodové historii. Proto jsou také některé poruchy učení „dědičné“.

Co může učitel dělat s tím, když vidí, že má dítě potíže?

JH: Chování dětí odráží stav emoční, rozumové a sociální úrovně osobnosti. A tím pádem velmi rychle projeví, že je s ním, či spíš s jeho vedením, něco v nepořádku. Je třeba se postupně naučit rozumět projevům, protože když chcete něco napravovat, musíte nejdříve vědět, jakou příčinu chování má. Jinak neřešíme symptomy, ale důsledky, což je většinou řešení jen pro konkrétní chvíli. Pracovat s příčinami je složitější, ale trvalejší řešení. Nápadné chování je vždy odrazem něčeho s čím dítě potřebuje pomoci. Protože každé neobvyklé chování je vlastně voláním o pomoc.

ČR: Lidé mají tendenci vnímat to tak, že se jim dítě „porouchalo“, ale dítě se neporouchalo. Když do auta nedáte benzín, tak nejede. A s tím učitel nemůže nic dělat. To je v kompetenci rodičů. Pomáhá schopnost učitele vidět osud dítěte a odolat pokušení ho zachraňovat. Ve věcech rodinných totiž učitel nemá žádnou šanci. Co může udělat, je říci: „Vidím, že to máš těžké, ale já věřím, že to tví rodiče zvládnou a ty se o to nebudeš muset starat. A já jsem tvůj učitel a můžu ti taky něco dát. A teď se budeme učit.“ Někomu to může znít jako málo empatické, ale je v tom úcta a důvěra v žáka a v jeho rodinu. A to je nejvíc, co může učitel žákovi do života dát. A pak ho ještě, pokud žák chce, může něco naučit.

Kdo je Jiří Halda

Mgr. Jiří Halda je speciální pedagog, lektor a rodinný terapeut. Orientuje se na poruchy chování a učení a rodinné vztahy. To, že poruchy vychází z chybných rodinných vzorů, je dávno známo. Proto je problém dítěte vždy problémem celé rodiny. Orientuje se tedy na rodinu jako organismus, kde má být všem dobře a všichni si mají být jisti svým místem.

Říká o sobě: Zaměřuji se především na problematiku výchovy dětí, předškolní zralosti a procesů učení. V personálním poradenství se specializuji na vztahy, vnitřní ladění a osobnostní náhled. Jsem zneklidněn rozpadem pravidel ve výchově, ve vztazích a v nedostatečné motivaci lidí dělat cokoliv v životě s chutí. Snažím se být v tomto oboru prospěšný. Jsou to obory, které se vzájemně doplňují.

Kdo je Čeněk Rosecký?

Mgr. Čeněk Rosecký je ředitel akreditované vzdělávací instituce Tvořivá škola, lektor, terapeut. Studoval na PrF MU v Brně, PdF OU v Ostravě, Akademii činnostního učení a má výcvik systemické pedagogiky a rodinné terapie. V roce 2001 opustil právní praxi a založil agenturu Tvořivá škola, zaměřenou na vzdělávání učitelů, která do dnešního dne zrealizovala více než 4 000 kurzů a proškolila cca 50 000 učitelů.

Foto: archiv