Jak zvládnout rizikové pití alkoholu bez doživotní abstinence?
Klinika Adicare, která dosud nabízela své služby především pražským klientům, otevřela nedávno ambulanci i Brně. Kromě léčby depresí, úzkostí a dalších psychických problémů se zaměřuje i na terapii závislostí.
Zajímavé je, že kromě klasické abstinenční léčby zde mohou klienti využít i méně radikální metodu tzv. Kontrolované konzumace alkoholu. O tomto v ČR méně známém, ale např. v Západní Evropě či Americe často a s úspěchem využívaném postupu, jsme hovořili s psycholožkou Marií Funke, ředitelkou kliniky Adicare.
Začněme tím základním – v čem spočívá kontrolovaná konzumace alkoholu?
Je to souhrnný pojem pro různé neabstinentní přístupy. Kontrolovaná konzumace přitom může být v některých případech cílem terapie, ale i cestou k postupné abstinenci. Největší rozdíl je v přístupu ke klientovi, možná je výstižnější tuto metodu nazývat nedirektivní terapií. Tradiční,, režimová léčba má své nezastupitelné místo v případě závažných forem závislosti. Je zde však velký počet lidí, kteří tancují na hraně nebo lehce za ní a abstinenční léčbou se necítí osloveni. Zde může být vhodnou alternativou právě kontrolovaná konzumace. Pořád ale platí, že nejspolehlivější cestou k vítězství nad závislostí a s ní souvisejícími problémy je trvalá abstinence.
Laika by nejspíš napadlo, že při léčbě půjde o snižování dávek alkoholu.
To je je určitě velmi zkreslená představa, snížení dávek alkoholu je cílem. Většina klientů se o takovou kontrolovanou konzumaci už v minulosti pokusila svépomocí a nešlo to. Je třeba si uvědomit základní věc. Neumíme naučit redukovat alkohol na rozumnou míru nnikoho, kdo není ochoten změnit svoje zažité psychické vzorce, které ho dlouhodobě vyčerpávají nebo mu doslova ubližují. U některých klientů je nutná i postupná změna životního styl.
Je tedy Kontrolovaná konzumace určená těm, kteří pijí zejména z nějakého psychického důvodu?
Vlastně ano. Kontrolovaná konzumace (pokud se nejedná o postupnou cestu k abstinenci) je velmi efektivní u uživatelů, u nichž je hlavním motivem k pití psychický stav, nikoli tělesné abstinenční příznaky. Z počátku praktikuje většina naduživatelů určité nebezpečné rituály nebo vzorce pití alkoholu. Na této úrovni lze Kontrolovanou konzumaci uplatnit efektivně. Později jednotlivé vzorce splývají a závislost pokračuje do své ničivé fáze. Pokud zažíváme v případě odnětí alkoholu výrazně nepříjemné tělesné problémy, je volba jednoznačná – abstinentní terapie nebo hospitalizace.
Jaké jsou tedy ty nejčastější rituály nebo vzorce?
Typickým rizikovým vzorcem u výkonově založených mužů je třeba takzvané excesivní neboli nárazové pití. Takový člověk je schopen i delší dobu abstinovat nebo užívat alkohol kontrolovaně. Jednou za dva týdny či měsíc se ale ztratí záklopku a opije se nad rámec. Často i tak, že má okno, ztratí nějaké důležité věci, chová se nevhodně a druhý den zamešká důležité povinnosti. Má silnou morální i fyzickou kocovinu. Tento rituál je nebezpečný a k závislosti už je nakročeno. Intervaly mezi jednotlivými excesy se zkracují a intenzita takového tahu se zase prohlubuje.
A proč někteří lidé tu záklopku jednou za čas ztratí?
Tady je to opravdu „o hlavě“. Stojí za tím nějaký nezdravé přesvědčení, které dotyčného dlouhodobě vyčerpává, stres se kumuluje a alkoholový tah je pak přirozenou potřebou abreakce. Nezdravý tlak na vlastní výkon nebo přehnané sebeovládání, potlačování emocí, perfekcionismus, sebeobviňující postoje atd.. To všechno mohou být příčiny psychického vyčerpání a potřeby určité vnitřní svobody, kdy alkohol nepříjemného a všudypřítomného vnitřního kritika konečně na chvíli umlčí. S takovými klienty umíme dobře pracovat.
Jaké patologické konzumační vzorce jsou typické pro ženy?
Závislost není spravedlivá. Ženy jsou často fyzicky i psychicky křehčí a do závislosti sklouznou snáze. Pro ně je typické denní popíjení o samotě, aby to ostatní nevěděli. Neopíjí se do němoty, často to ani nejbližší okolí neví. Pomocí alkoholu čerpají fyzickou či psychickou energii, aby všechno zvládly. Mluvíme o takzvaném udržovacím vzorci. Mezi ženami je také rozšířené sebemedikační pití, kdy alkohol slouží jako náhrada léku. Na úzkosti, na samotu, únavu, na snazší usínání… Samozřejmě však nelze oba vzorce přesně genderově vymezit.
Používáte také léky?
Ano, jde o léky snižující bažení, popř. O léky, které díky blokaci opioidních receptorů v mozku oslabují účinky alkoholu, takže člověk nemá potřebu pít dál. Z mého pohledu jsou to ale pouhé berličky, které dlouhodobě problém nikdy nevyřeší. Stěžejní je psychoterapie a změna psychického a fyzického prožívání.
Nevidí v tom lékaři praktikující tradiční léčbu nebo zapřisáhlí abstinenti typu Karla Nešpora podezřelou alternativu?
Doktor Nešpor ji pro určitý typ klientů připouští. My s ním nejsme v rozporu, protože nezpochybňujeme, že abstinence je ten jediný, opravdu bezpečný způsob. Skálův model zůstává pro určité klienty nezastupitelný. Ale určitý odpor a skepse vycházejí často z nepochopení. Buď se předpokládá, že je Kontrolovaná konzumace jakousi „povolenkou“ pro abstinující alkoholiky k tomu, aby začali pít nebo že lze metodu využít pro všechny typy a fáze závislosti. Od roku 2014 je naše metoda zahrnuta i do národního akčního plánu boje se závislostmi. Bohužel se setkáváme s tím, že lidé, pokud o této metodě vůbec vědí, podléhají různým dezinterpretacím. I někteří praktičtí lékaři a psychiatři pochybují, jestli opravdu funguje. Odborníci z oblasti adiktologie, kteří se zajímají o nejnovější trendy, samozřejmě metodu podporují. Bylo realizováno mnoho studií, největší v roce 2022, které efektivitu této terapie potvrzují.
Z toho, co zde bylo řečeno, mi vychází optimistická zpráva, že pokud někdo nenechá problém narůst, může se po vaší intervenci tu a tam napít. Souhlasíte?
V zásadě ano. Čím dříve začneme problém řešit, tím dříve a snadněji jsme schopni „přehodit výhybku“ a vrátit se k nízkorizikému chování. Jak už jsem uvedla, kontrolované pití nikdy nemůže být nerizikové, protože zcela bezpečná je pouze trvalá abstinence. Kontrolovaná konzumace je forma sekundární prevence, tedy soubor terapeutických opatření, které zabraňují vzniku nemoci, případně v počátečních fázích jejímu zhoršení.