Syndrom vyhoření ohrožuje značnou část populace. A v této době především učitele. Jde o stav, kdy člověk ztratí motivaci se o cokoliv snažit. Ukazuje se totiž, že deficit mateřské lásky a ambicemi s tím spojenými je u lidí, kteří inklinují k pomáhajícím profesím, větší než u zbytku populace. Lidé pak mají pocit marnosti, frustrace a ztráty motivace. Na fyzické úrovni pak obdobně jako vyčerpání. Na otázky o syndromu vyhoření a vztahů mezi rodiči, učiteli a dětmi odpovídal ředitel Tvořivé školy Čeněk Rosecký.

Jak pochopit syndrom vyhoření – co to vlastně je?

Z pohledu systemiky je syndrom vyhoření stav, kdy člověk ztratí motivaci se o cokoliv snažit. A to prakticky absolutně. Základní teze vyhoření zní: Vyhoří ten, kdo má nepřiměřené ambice a s nimi spojená očekávání vyplývající z osobních nenaplněných (obvykle dětských) potřeb.

V praxi to pak vypadá tak, že se učitel snaží, aby děti „zachránil před jejich osudem“, učinil je šťastné a očekává, že ho za to budou mít rády, že ho emočně naplní. Ve věcech rodinných ale učitel nemá žádnou šanci. Ještě horší variantou je, když se z nich snaží vychovat tzv. slušné lidi a školní normy předává jako ideologii – jako jedinou správnou možnost. To je přímým vyhlášením války rodině.

Dítě je šípem vystřeleným z luku, kterým jsou rodiče. A tak se učitele snaží a snaží být tím nejlepším učitelem, aby ho děti a jejich rodiče měly rády. Podvědomě si tak snaží doplňovat svoji potřebu být milován. Na úrovni původní rodina je to deficit mateřské lásky, který máme více či méně vlastně všichni.

Už chápete skutečný význam rčení „Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.“?

Kdo je nejvíce ohrožen tímto syndromem?

Pomáhající profese. Ukazuje se, že deficit mateřské lásky a ambicemi s tím spojenými je u lidí, kteří inklinují k pomáhajícím profesím větší, než u zbytku populace. Resp., že tato skupina lidí tento svůj deficit více vnímá a více jím trpí. Stručně řečeno je to jejich téma.

Jak se vyhoření projevuje a dá se mu předejít?

Projevuje se jako pocit marnosti, frustrace a ztráty motivace. Na fyzické úrovni pak obdobně jako vyčerpání. Jedná se ale o vyčerpání mentální a emoční ne fyzické: „Tolik jsem se snažila“ a nebylo to k ničemu. Tolik jsem dával/a, ale mě nikdo nedal. Nebo ještě hůře, ještě jsem za tu špatnou. Takový člověk sedí, kouká a zvednou se a jít něco dělat, už pro něj nemá smysl. Naštěstí je tu ještě existenční strach a vyměšování, to jediné takového člověka zvedne z postele.

Předejít se mu dá tak, když uvidím, že to, co dělám a jak to dělám, je na hlubší úrovni zneužívání druhých pro mé potřeby, byť většinou nevědomě. Pak mohu jít a dělat to jinak. Jako službu, za kterou mi stačí peníze. Zkrátka zbavím se potřeby, aby mě lidi měli rádi. Mohou mě mít rádi, jestli chtějí, ale já už to nepotřebuji. Pak jsem v tomto smyslu svobodný a mohu dělat svoji práci čistě – bez skrytých ambicí a očekávání vděčnosti a ocenění.

V sousedních zemích – v Německu či ve Francii je téma vyhoření učitelů velmi časté. Existují speciální programy pro pedagogy. U nás se o vyhoření učitelů moc nemluví. Proč?

Západ je v mnoha ohledech dál než my v České republice. Např. německá systemická terapeutická škola je vyhlášená po celém světě. I já jsem se systemice učil od Němců. Je tam běžné chodit k psychologovi nebo na terapie. Není ostudou mít svého „cvokaře“ naopak ostudou je své problémy neřešit.

Ale i u nás se to posunuje. I u nás už se o vyhoření v rámci pomáhajících profesí ví, hledají se cesty a existují programy na řešení potíží spojených s výkonem pomáhajících profesí. Lidé ale mají zatím stále tendenci tento problém podceňovat nebo bagatelizovat. O to více jsou pak zaskočeni jeho intenzitou.

Jak dlouho trvá než se učitel, kterému je diagnostikován syndrom vyhoření, vrátí do pracovního procesu? Zahraniční studie hovoří i o půl roku či roku…

To je individuální. Záleží na rigiditě systému a ochotě klienta uvidět a přiznat si svůj vlastní podíl na tomto stavu a na ochotě s tím něco udělat. Změnu totiž musí udělat každý sám v sobě. Lidé se tady mnohdy stydí jít na terapii nebo se bojí, že by jim to spíše ublížilo.

Paradoxně mnohem větší nebezpečí spočívá v tom nic s tím nedělat. Někdo to může uvidět a změnit během jediného dne. Jiný to nemusí uvidět nikdy. Jeden můj učitel říká: „Míra bolesti, která přivede člověka na terapii je individuální, pro někoho je tato míra smrtelná.“

Jak se to řeší u nás? Nebo učitelé tento pocit tají, aby neztratili práci?

Co vím tak v praxi mnoho učitelů řeší tento problém farmaceutiky. Slyšel jsem už párkrát výraz „přítel lexaurin“. Je potřeba si ale uvědomit, že farmaka sice mohou člověku, který se dostane do psychický potíží, pomoci, aby se cítil lépe, příčinu ale neřeší.

A tak pokud vytloukáme klín klínem, můžeme se dostat do ještě větších potíží – vytvořit si další závislost. Farmaka nám mohou pomoci získat čas, pokud se ocitneme v problému. Ten čas je ale potřeba využít na skutečné řešení primárních příčin potíží. My pořádáme seminář „Jak nevyhořet“ už skoro 10 let a zájem o ně je čím dál větší.

Existují v ČR statistiky počtu pedagogů, u kterých se projevil syndrom vyhoření?

Pokud vím, tak oficiální ne.

V souvislosti s pandemií a mnoha změnami – lze doporučit nějaký systém komunikace mezi učitelem a rodičem? Lze uvědoměle nastavit hranice komunikace? Pokud ano, jak?

Ano, samozřejmě. A je to velmi důležité. Základem je postoj, jaký k sobě v rámci komunikace učitel a rodič zaujmou. Je dobré vědět, že vztah učitele a rodiče je vztahem partnerským a je založený na vzájemné úctě a respektu. Učitel i rodič mají společný zájem, kterým je prosperující dítě. Když se velcí domluví, dítěti se daří. Když velcí bojují, dítě ve skutečnosti nevidí. A dítě tím strádá a začne se chovat symptomaticky – zlobit nebo být apatické.

Další věc je být si vědom své role v tomto partnerském vztahu. Ta je taková, že učitel učí a rodič vychovává. Pokud se učitel staví do pozice vychovatele nebo dokonce zachránce dítěte, je to projevem povyšování se tj. neúcty vůči systému rodiny dítěte. Pokud rodič přehazuje na učitele svoji odpovědnost za výchovu dítěte, zneužívá ho pro své potřeby – dělá si z něj maminku. Oboje má své příčiny a také své důsledky. Tím, kdo pak strádá, je ale ve finále vždy dítě.

Vznikla testováním dětí ve školách učitelům naděje, že se vše vrátí do „normálu“? Nebo by spíše zůstali na „zajeté“ distanční výuce?

Tím, že vláda nutí učitele testovat děti ve škole, na ně přehazuje svou odpovědnost za svá rozhodnutí. Zloba na vládu se pak realizuje na škole/učitelích. Sama současná vláda udělala ze škol „ústavy na vytírání nosů“ a tím je odsoudila k neúctě a nerespektování ze strany mnoha rodičů, jakkoliv veřejně „usiluje“ o zlepšení neutěšeného postavení učitelů v očích veřejnosti. Jedná se o zneužití škol a učitelů. Vláda je v tomto smyslu odpovědná za rozpoutání nové „války“ mezi rodiči a učiteli, kde ale oběťmi jsou stále děti.

Setkali jste se i s nevolí rodičů vůči testování? Jak to lze řešit? Můžou tyto situace dopomoci učitelům k vyhoření?

Samozřejmě a je to pochopitelné. Učitelé nejsou zdravotníci. Vystudovali pedagogickou fakultu a ne otorhinolaryngologii. Mají učit, a ne testovat děti. Jak se již ukázalo, školy nejsou centra šíření nákazy. Testovaných dětí je 450 000. Testuje se 8x měsíčně. Počet objevených případů nákazy je, pokud vím, v řádu desítek. Tento postup je bohužel také v rozporu s celou řadou zákonů a přenáší na učitele odpovědnost za případné zdravotní potíže dětí spojené s testováním. Pocit zneužití a marnosti s tím spojený rozhodně prevenci vyhoření učitelů nepřispěje.

Co se „děje“ s dítětem, které rodič do školy kvůli testování nepošle? Jak se celá situace řeší? Setkal jste se s ní?

Ano, takových rodičů je mnoho. A mají na to právo. Je to jejich odpovědnost. Situace se řeší tak, že takové dítě má omluvenou neúčast. Takové dítě je ochuzeno o sociální kontakt se žáky a rodiče mu musí zajišťovat výuku. To není snadné a vzhledem k platným zákonům je to diskriminující. Rodiče tak chrání své dítě, podle své vůle, na to mají plné právo. Navíc před možnými důsledky z opakovaného testování varuje řada psychologů. Ať chcete nebo ne, testování, i když si ho žáci provádí sami pod dohledem, je zásahem do integrity dítěte.

Hodně záleží, jak k tomu, na které škole přistoupí a především, zda má dítě tzv. emočně přítomnou matku. Pokud ano a učitelé to, pokud vím většinou nedramatizují, tak to dítě vydrží. Otázka je, kolik je u nás skutečně emočně přítomných matek. Co já vím, tak situace je velmi různá.

Některá matka je emočně přítomná z 80 % a některá z 20 %. Je to dané intenzitou rodové zátěže. Emočně nepřítomná matka není špatná, je tou nejlepší matkou pro své dítě. Ale takové dítě se necítí emočně jisté a každý zásah do integrity pro něj může být psychicky náročný a opakovaný.

Takže já bych ten problém postavil jinak. Je skutečně pro nás pro všechny více k užitku než ke škodě dělat testování dětí tak, jak ho vláda nastavila? Názor ať si ale vytvoří každý sám.

Foto: Čeněk Rosecký